No translation yet

Tak sedím u svého PéCé, na klíně věrného trpaslíka a vzpomínám, jak jsem přežil Ardeny. To si vám takhle jednou povídáme s kamarádem Pavlem, že já dělám airsoft a on re-enacting. Myšlenky máme podobné a není se tak ani čemu divit, neb jsme oba docela zelení. A tak slovo dalo slovo a byl jsem pozván jako host na akci Ardeny 1944.

Což o to, vyrazit a válčit mi není cizí, ale v lednu a s metrem sněhu? Ale co, nejsem srab a již jsem řekl své ano. Po upřesnění detailů jsem byl jmenován medikem, ale prvořadá úloha byla fotit, vše a důkladně. Byl jsem vybaven odpovídající ústrojí a výstrojí, to abych nedělal ostudu, a základními informacemi kdy a kam.

Sraz byl v pátek v 17:00 u shopu. Já tam byl jako obvykle dříve, a tak jsem se měl čas se seznámit s dalšími členy 17th AB 513P.I.R. FOX company. Jak je zvykem při všech akcích, časový harmonogram se postupně poněkud natáhl, a tak se čekalo a kecalo. Náhle jsme byli všichni a začalo se nakládat vybavení na náklaďák. Když jsme naložili stany a k nim rozkošná kamínka, usoudil jsem, že asi nezmrznu. Osedlali jsme naše motorové oře a vyrazili vpřed, vstříc lepším zítřkům.

Po seskoku v drop zóně, cca 20:00, velící vybral místo ke vztyčení tábora, a tak začalo něco, co se dá přirovnat k budování transsibiřské magistrály. Když se nám podařilo odházet asi tak tunu sněhu a tím vyčistit prostor připomínající menší fotbalové hřiště, začala stavba stanů. Zkráceně, postavili jsme je oba a to ten druhý poněkud lépe, ale ten si samozřejmě zabralo velení. Až později jsem pochopil, že mají nejen lepší stan, ale i lampu a trička. Nanosili jsme vše dovnitř, rozložili postýlky a zatopili v kamínkách. A bylo teplo a nastala takřka pohoda Vánoc ( v lednu ).

Poté, co jsme se nasytili, zazněl rozkaz o průzkumné hlídce v čase 02:00. Navlékl jsem na sebe vše, co šlo, tušíc, že bude pěkná kosa! Seřadili jsme se do menšího vláčku a vyrazili vpřed. Noc byla vcelku jasná, sníh pěkně umrzlý a očekávání velké. Postupně jsme pronikali do našeho předpolí a čekali na náznak dotyku s nepřítelem. Dle informací štábu, proti nám stál výkvět německé armády. Najednou přišel z čela hlídky pokyn stát a klid. Po krátké chvíli se vynořila pěší hlídka wermachtu a my využili naší převahy. Během okamžiku jsme je odzbrojili a důkladně pročesali. Bohužel nic nenesli, a tak jsme vykouřily společné cigárko a šlo se dál. Po pár metrech se vše opakovalo, jenže tentokrát jsme byli zajatci my a šacovala nás jiná banda. Velící poté prozřetelně usoudil, že účet 1:1 je ready a vyrazili jsme k našemu táboru.

Protože jsme již neměli do rána žádnou hlídku, byl vydám můj oblíbený povel „na kutě vpřed“. Byla mi blahosklonně poskytnuta postel hned vedle kamen, což se zdálo býti milé. Až později jsem pochopil, že ne vše co se třpytí, je zlato. Musím konstatovat následující: zima mi rozhodně nebyla. A díky tomu, že někteří rádi přikládají, jsem pochopil, jak se cítí prase na grilu. Ale na mě si stejně nepřišli. Mně vedro nevadí a v posteli se stejně melu, takže jsem se měl jak ten čuník v žitě.

Ráno jsme vstali tak po 7:00, posnídali něco teplého, děda nám uvařil skvostný čaj a pěkně jsme se připravili na ranní nástup v 9:00. Muselo se ještě počkat na modelky, co dorazili až ráno. To víte, ne každý vydrží to co my. Během nástupu nám vrchní velitel spojenců podal časový harmonogram a vysvětlil předpokládaný scénář jednotlivých her. Naše družstvu dostalo čestný úkol najít sestřeleného pilota RAF. Prošli jsme našimi obrannými liniemi, zde musím vzdát poklonu všem, co v té zmrzlé zemi krtkovali jak o život, neb jejich díry nám poté zachránily krk, a vydali se pročesávat prostor sestřelu. Po asi tak kilometru jsme zaujali polohu na hřebenu terénního zlomu a opticky propátrávali prostor pod sebou. Během chvíle se před námi začala vynořovat hlídka nepřítele, které měla evidentně stejný úkol jako my, najít pilota. Takticky jsme vyčkávali a nechávali jsme je přijít blíže. Bohužel, Piškot poněkud předčasně pustil svoji carabinu M1 ze řetězu a začal pálit. Využívajíce naší výškovou převahu, jsme se snažili rozvázat dotyk s nepřítelem a pokračovat v našem primárním úkolu, najít sestřeleného pilota. To se nám v průběhu pokračující přestřelky také podařilo a velící vydal povel ke koordinovanému ústupu směr velitelství. Tam se nám podařilo pilota dopravit, bohužel tato skutečnost byla lehce devalvováno ztrátou jednoho z našich druhů, jenž ve výru boje kryl naše stažení tak úporně, až sám padl.

Byl nám dán čas na menáž a dozbrojení a poté jsme byli velitelstvím odesláni udržet pravé křídlo naší obrany. Rozmístili jsme se v dírách, ještě jednou díky kluci, a pečlivě hlídali perimetru, jestli již jdou. Zde mi byl dána důvěra k vedení průzkumné hlídky. Byl mi přidělen „Garand“ a Radek, a tak jsme vyrazili. Obešli jsme naše pozice vpravo a ve vzdálenosti cca 600 metrů pokračovali souběžně vlevo. Během chvíle se nám podařilo zpozorovat nepřítele v síle družstva. Dal jsem rozkaz ke stažení do původních pozic a kryl Radka. Bohužel jsem při ústupu šlápl do díry a během pádu elegantně zahodil nejen Garanda, ale i sebe do závěje. Než jsem se vyhrabal a složil do bojového stavu, nepřítel byl na dosah ruky. Takticky jsem počkal a z očí do očí jsem sundal dva z nich. To, že jaksi zapomněli padnout, však moji radost nezkalilo. Poté mě ale dostalo jejich levé křídlo, a tak jsem sundal helmu a mimo čáru dotyku se vydal k našim.

Odevzdal jsem Garanda a začal jsem si vychutnávat tu neskutečnou atmosféru okamžiku. Ozvěny výstřelů přicházely ze všech stran, mísíce se s vydávanými povely, tvořily těžko popsatelnou kakofonii zvuků, jež byla proložena krátkými chvílemi absolutního ticha. Mohutné rány, doprovázené výšlehy z hlavní, pohled do ústí štěkajících MG42 a mizivé siluety nepřátel, jež se postupně vynořovali z oparu lesa před naše mi pozicemi. Síla tohoto prožitku pro mě byla tou největší odměnou.

Pod silným tlakem útočníků jsme se začali stahovat na předem připravené pozice v okolí garáží. Zde postupně probíhal lítý boj, doslova muž proti muži. Vzdávám tímto hold obráncům, co neopustili své posty ani po intenzivním zadýmení prostoru nepřítelem. Po chvíli německá strana pochopila, že dále již neustoupíme a začala se stahovat. Ve vzdálenosti 500 metrů zaujali obranné postavení a vyčkávali naší reakce. Po přeskupení spojeneckých sil, jsme byli opět přiděleni na pravou stranu připravovaného odvetného frontálního útoku. Rozvinuli jsme naše síly v přiděleném sektoru a na povel vyrazili vpřed. Boj byl krátký, o to však razantnější. Nehledíc na bolest a palbu protivníka, drali se naši muži vpřed a poté co jim došla munice, či přestali fungovat kvéry, vytrhli své bojové nože a zahnali nepřítele na ústup.

Následoval slavnostní nástup, zhodnocení průběhu akce a poděkováni všem zúčastněním. Modelky sbalili fidlátka a jeli domů! My si šli zlehka orazit, usušit to, co bylo mokré, základně ošetřit naše střílející miláčky a naplnit bříška něčím teplým a energeticky bohatým. Postupně jsme si posedali a probírali události dne a vše možné i nemožné. Již nám klimbala očička, a tak jsem zalehli do vyhřátých pelíšků. V půli noci mě však pobudili podivné zvuky a větší teplo, něž to obvyklé vedro. Promnul jsem své unavené zraky a spatřil Vláďu, jak se snaží z konzervy vymlátit, kde je zbytek masa, neb měl velký hlad. O tom svědčily jeho krví podlité oči a neskutečný výraz tváře poté, co pozřel první flambované kousky masa. Pěkně dosyta se napapal, a nežli opětovně ulehl, nezapomněl pořádně naložit do kamínek. Tato se během chvíle rozpálila jako atomový reaktor v Černobylu poté, co tam tenkráte udělali soudruzi menší chybu. Naše statečná kamínka, však toto inferno vydržela a já fyzicky procítil význam konstatování, co to znamená prožít si Dantovo peklo.

Ráno jsem si užili vydatné snídaně, vyslechli se dědův monolog o množství vody na čaj a jali se balit naše přechodné domovy. Je zajímavé, že to, co stavíte půlku polární moci, máte za dvě hodiny sbalené. Přijel náklaďák, vše se naložilo a vydali jsme se na základnu. Cestou jsme ve voze probrali nejsilnější dojmy a okamžiky, a tak jsme najednou byly na konečné. Vyložit, roztřídit a pak už jen počkat na taxi a nechat se dopravit go home.

Tímto chci poděkovat všem z 513P.I.R FOX company za vřelé přijetí a velmi silný zážitek. Jmenovitě Pavlovi za pozvání, Čendovy za milý ranní pohled ( asi jako když hladíte cirkuli proti zubům ), Dědovi za teplý čaj a starost o naše blaho, Petrovy za krytí zad, Radkovi za dobré oči, Vláďovi za čistou duši a Piškotovi za flek u kamen. Chlapci díky a někdy zase.


Toho času váš host, rifleman USMC BLT 2/6 Echo 26MEU „Jouker“